Conceria Walpier aneb na exkurzi ve světoznámé koželužně

Vždycky mě zajímalo, co se skrývá pod pokličkou, ať jsem dělal, co jsem dělal. Podobně to mám i s prací s kůží. V roce 2013 jsem absolutně netušil, která bije. Prostě jsem zašel do KARSu (potřeb pro kutily a řemeslníky), koupil odřezky nějakých kůží na váhu a divil se, proč se chovají furt stejně jak za sucha, tak i když je namočím. Vystačil jsem si s tím snad rok.. na to moje pižlání to stačilo. Pak jsem na nožířském fóru potkal člověka jménem Samuraj (nechť odpočívá v pokoji), poznal díky němu jednu z posledních českých koželužen Kumo v Jablůnce za Vsetínem a začal zjišťovat, jak to s tou kůží doopravdy je. To, že jí jsou stovky druhů a úprav, že vyrábět na vážno ze zbytků je nesmysl a že jedna kůže nikdy nestačí. Dokonce jsem se tehdy i jel do Jablůnky podívat, abych se přesvědčil, že je super být Kožedělník a ne koželužník (špinavá a mizerně placená práce - btw. tohle je odpověď všem těm komentujícím "A to nemáme jako české kůže????". Ne, prakticky nemáme. Kdo by to tu dělal, když po konci Bati tu není ani ten odbyt, na který se to tehdy škálovalo?).

Přepočítávám trasu. Cíl cesty: Ponte a Egola. Příjezd: 48 minut

Střih. O 13 let později stojím v italském městečku Ponte a Egola, kousek od kultovního města Pisa s takovou tou křivou rozhlednou. Všude vidím cedule Conceria (italsky koželužna), Tannery (anglicky totéž), někdy projede okolo kamion naložený surovými kůžemi, občas zahlédnu konkrétní jména, z internetu známých, koželužen. Vedle mě stojí sedmdesátiletý "grifný" Ital, co žil roky i v Liberci, ale už je roky zase zpět a žije z italského slunce, drandí italským stylem na skútru a inspiruje, jak být i v tomhle věku aktivní ("Kafe?"). Je to obchoďák, který spolupracuje s panem Rindem z české firmy Prokuri, odkud bereme už roky prakticky všechny kůže, a dohlíží svým dílem na to, že pak tady máme fakt z čeho vybírat. Sranda je, když spolu mluvíme mixem Angličtiny, Češtiny a Italštiny. Když se ptám, proč je v tomhle městečku tolik koželužen, jestli mají něco, co jinde ne, tak zazní lapidární odpověď: "My nic jinýho neumíme. Ale tohle zase umíme fakt dobře.".

Italská tradice a klíčová kůže jménem Buttero

Nejsme tady ale na hodině mixlé konverzace, ale máme domluvenou exkurzi ve světoznámé tradiční koželužně Conceria Walpier, odkud bereme hlavně jeden konkrétní typ kůže. Jmenuje se Buttero, vyrábí ho tady už přes 40 let podobnými postupy a jak název napovídá, pocitově je na povrchu máslově jemné. My z něj vyrábíme třeba peněženky, kryty na telefony, některé kabelky Bella, všechny zápisníky a tak. Jo, hodně toho z něj vyrábíme. Pro ně to je zároveň produkt, který je naprosto stěžejní. Prodávají ho do celého světa a protože to není žádná megavelká koželužna, tak mají práce plný batoh a na Buttero se čeká. Proto někdy dojde k tomu, že prodlužujeme dodání, když aktuální zásobu zkrmíme a zrovna ta fialová nebo žlutá zrovna dojde.. pak nezbývá než pár měsíců počkat a modlit se, aby to nevyšlo na srpen, kdy Italové zavřou krám a měsíc je nikdo v práci nevidí.

Rodinný byznys ve 3 generacích

Conceria Walpier je rodinná koželužna založená roku 1973. A protože to jsou Italové a zdraví jim přeje, tak jsem se tam potkal všechny tři zúčastněné generace – otce zakladatele, syna a aktuálního majitele v jednom, a pak i jeho Gen Z syna, který pokračuje v rodinné tradici. A zatímco pan obchoďák po očku dohlížel na to, jestli ten Ferda z Československa neleze, kam nemá, tak mě pan majitel Michele provedl celou výrobou. Nejsem technolog ani koželužník, ale aspoň vás nezasypu nesrozumitelnými technikáliemi (hm, 4. odstavec a furt nic o výrobě.. to je tak, když to píšu 2 měsíce poté a chci vypsat všechny ty dojmy, co vám žádný Claude neřekne).

Používají chemikálie nebo ne?

Koželužna Walpier má klasický styl á la mullet (vpředu byznys - vzadu párty), a tak mají klasickou oldschool výrobu oddělenou od moderního expedičního skladu. Začínáme ve výrobě, kde to je o poznání zajímavější, i když se mě několikrát ptají, co tam jako chci vidět, že to je prostě pracovní špinavý prostor, žádná velkovýroba a tak. Říkám, že přesně to mi právě přijde nejlepší - autentická výroba, žádná naleštěná bída. Bereme to hezky od začátku, kde na dvoře mají vstupní surovinu - surové vysušené kůže na paletách a základní zásoby chemikálií. Btw. až někde uvidíte holedbání u čehokoli, že "nepoužíváme žádné chemikálie, jen přírodní suroviny!", tak chemikálie vznikají právě v přírodě a záleží jen na tom, jestli jsou zdraví škodlivé nebo ne.

Zabíjí kvůli našim kabelkám chudáky zvířata?

Se surovými kůžemi to je sranda po všech stránkách. V prvé řadě tady padá argument veganů a ochránců zvířat o tom, proč "zabíjíme kvůli našim kabelkám zvířata". Koželužna je kouzelné místo, kde vykupují za zlomek ceny celého poraženého zvířete samotnou kůži, aby neskončila v kafilérce nebo spalovně. Hodnota surové kůže je totiž tak 1/70 z výkupní ceny celé krávy. Dokud bude lidstvo jíst maso, budeme moct s hrdostí zpracovávat i tenhle původně "odpad".

Z drsných podmínek vzejde nejlepší materiál

Nemůžete vzít ale jakoukoli kůži, extrémně totiž záleží na tom, co to bylo za krávu, anebo býka. Většina kůží je totiž z býků chovaných na maso a hraje velkou roli, kde svůj život prožili. Pokud byli zavření pod střechou ve vyhřívaném kravíně, pak bude kůže s méně estetickými vadami (žádný ostnatý drát, méně parazitů), ale bude také slabší (zvířeti nemusela narůst na "hroší" kůže proti povětrnostním podmínkám). Třeba v Argentině žije obrovské množství dobytka, ale právě kvůli ostnatým drátům a roztočům ta kvalita kůže nedosahuje toho, aby ji tady mohli využít. Naopak býk z volného výběhu někde v rakouských Alpách nebo na severu ve Skandinávii nedostal nic zadarmo, proto má silnější a bytelnější kůži, kterou je jen třeba pečlivě vybírat, aby neměla vady z venkovních radovánek. A právě ty poslední jmenované tadyhle Walpier bere, protože jak už říkal Zdenda Pohlreich - z hnusu dobré jídlo neuvaříš.

Přes tvrdou selekci projde jen hrstka

Nevýhodou je, že když jim jatka dodají nevhodnou várku kůží, tak vám pak avizovaná várka (nejen pro nás) nedorazí, protože surovina neodpovídala potřebné vstupní kvalitě. Což už se nám taky stalo a čekali jsme na nové Buttero pár měsíců. Ono má totiž tu "blbou" vlastnost, že to je ta nejjemnější úprava na nejkvalitnějším základu. To znamená, že ta kůže má velmi slabou povrchovou úpravu, co žádné vady kůže neskryje, takže na něj můžete použít jen ty nejlepší kůže po tvrdé selekci. Horší kusy se pak třeba valchují (uvidíte dále) nebo brousí, takže tam pak zmizí všechno. Ale to jde mimo nás.

Jdeme dovnitř!

Devátý odstavec a konečně se přesouváme dovnitř :-) (jo, dneska to bude dlouhý). Mezi barely na mě kývou dva fachmani, co tady denně přehazují mokré vyčiněné kůže mezi jednotlivými kroky. Váží násobky suché váhy, není to snadná práce. Snažím se jim nezavazet a nasát atmosféru (existují situace, kdy ocením svůj mizerný čich, a tato mezi ně patří). V zadní části je gró – činění. Laicky řečeno kůže je materiál, co by časem shnil. Musí se z něj vylouhovat látky, které by hnilobu způsobily, a nahradit je činidly. Většina koželužen na světě používá chromité činění, kdy se kolagen v kůži navazuje s chromem. Je to levnější a mnohem kratší proces, jehož výsledkem je měkká a poddajná kůže, na řezu šedomodrá, pokud ji neprobarvíte. Je odolná proti vodě a slunci, jenže je to takový jakoby mrtvý hadr. U sedaček v autě třeba chcete, aby byly pořád stejné, ale u galanterie se připravíte o kouzlo patiny a přirozeného vzhledku, který vám dá druhý typ činění. Krom toho chromočiněné kůže jsou zařazené jako nebezpečný odpad. A odpadní voda při chromočinění se musí taky hodně pečlivě zpracovávat, aby ten sajrajt neodtekl do přírody.

Jaká je filosofie třísločiněné kůže?

Oproti tomu tady ve Walpierovi používají tříselné činění, při kterém vznikají ty pověstné třísločiněné kůže, nebo spíš usně, jak by se vyčiněné kůži mělo říkat. Mně to ale nejde přes pusu, a tak zůstanu u "kůže".. (Usňodělník.. hmm, změním logo?). Tyhle kůže se vyčiňují pomocí jemně rozemletých tříslovin, což je třeba kůra různých stromů. Podle typu stromu pak třísločiněná nebarvená kůže chytá světle hnědý/béžový tělový odstín. Oproti chromce je třísločiněná kůže pevnější a tužší, při namočení změkne a po usušení zase ztvrdne. Víc patinuje na sluníčku i při působení vody. Rád říkám, že se podobá dřevu, které na slunci změní barvu, ztmavne, poškrábe se a třeba tuk, co vsákne, z toho už pak nedostanete. Takže v případě koženého výrobku je potřeba dávat větší pozor na zacházení a smířit se s tím, že tohle je to přírodě bližší zpracování, které ale má za následek přirozenou patinu a některé super vlastnosti. Třeba že výrobek může být samonosný i v jedné vrstvě kůže (je na to dostatečně pevná), že kůže jakoby žije s vámi a když se poškrábe, natřete ji balzámem a jedete dál. Klidně desítky let, když se o ni budete starat. Jen to je prostě přírodní materiál, takže je dobré dávat pozor na světlé oblečení, minimálně než se kůže onosí, a chápat filosofii třísločiněné kůže - že vydrží, ale že prostě nebude stejná, protože se časem mění.

Činění, barvení a workflow

Zpátky k procesu činění - vzadu je srdce koželužny - dva obří otáčející se barely, které pojmou několik set vyselektovaných surových kůží a ve kterých se týdny "louhují" všechny základní kůže v tříslovinách, které podle obalu měli ze zmíněné Argentiny. Jakmile mají tady hotovo, kůže se trochu usuší a pokračují na probarvování - tentokrát už v menších barelech. Jedna várka je třeba 50 kůží a protože barviva něco stojí a protože musíte jet podle přesného receptu (a ani tak ta barva není vždy identická mezi várkami), tak tam nebudete barvit jedinou kůži. Tohle je důvod, proč dost dobře nejde vybírat jednu přesnou barvu, třeba když přijde ženich, že chce dokonale sladit opasek s botama. Barvy jsou dané, a stejně jak boty, tak opasek nebo peněženka časem tmavnou a patinují, takže to nikdy nebude stále uplně stejné. No nic. Zrovna tady měli aktuálně rozbarenou třeba fialovou várku Buttera, ze kterého mám kryt na telefon, kterým jsem to všechno fotil.

Posilovna s mokrými usněmi

Další fázi mi ukázal sám majitel Michele - trochu osušená kůže má po barvení povrch jak kůra od pomeranče.. nic moc pěkného. Takže musí vzít stroj se zvláštním širokým válcem, co vypadá jako mandl, a kůži do nej strčí tak, aby se její povrch vyhladil. Tohle je taky solidní dřina, protože když suchá kůže váží třeba 3–5 kg, tak mokrá má prý okolo 25 kg. A s tím tam pracují celý den. Aby se té vody konečně zbavili, naloží pak ty vyžehlené mokré kůže na zvedák a putují na půdu, doslova. Kdysi tam měli pod stropem háky, zvenku na fasádě háky, všude háky. A na tyhle háky kůže několik dní zavěšovali a napínali, aby dobře proschnuly. Pokrok nezastavíš, a tak mají dneska pod stropem hezkou moderní lanovku s háčky, na kterých si kůže mohou věšet jednu za druhou a jezdit s tím po lanovce jak na Sněžku.

Jak se dělá hlazenice a proč pohlazení nestačí

Další krok dokládá, že po namočení usušená třísločiněná kůže ztvrdne. Je tuhá jak prkno a moc pěkná taky není. Proto následují další dvě možnosti, kde se kůže dělí na hlazené a na valchované. Hlazené upravují tak, že pomocí velikého rotačního lisovacího válce vysušenou kůži opakovaně vyžehlí. Díky tomu se povrch sjednotí, kůže se vyrovná a trochu vylisuje, takže je o trochu slabší a pevnější, než před žehlením.

Valchování kůže stovkami kuliček

Druhá možnost úpravy je valchování, kdy několik kůží nazvou do obřího ocelového bubnu, co vypadá jak pračka (nebo vesmírná stanice zevnitř), pak se tam přidají kovové kuličky a celý tenhle kolotoč kůže uvnitř doslova zvalchuje - vlákna uvnitř kůže se vzájemně zohýbají a vytahají, celá kůže změkne a získá klasickou strukturu kůže, kterou si na základě běžné produkce asi představujete. Zatímco hlazenou tužší kůži obvykle používáme na výrobky, které se šijí hranou ven (peněženky), tak měkkou valchovanou kůži používáme na výrobky, co se šijí na ruby a až nakonec se otočí na líc (třeba batohy). Hlazenou tuhou kůži totiž budete otáčet na líc dost obtížně a naopak měkká valchovaná kůže uhýbá hranořízku a mizerně se u ní pak upravuje hrana.

Ztenčování a sjednocování kůží

Někde v mezičasí mi unikly dvě úpravy - kůže se dá štípat, zase jako dřevo, ale štípe se na obrovské jakoby vodorovné pásové pile, kdy se v ploše z jedné kůže o síle třeba 5 mm, udělají 2 na plochu stejně velké kůže. Takže třeba jedno 2mm silné Buttero, a pak jako druhá vznikne 3mm silná štípenka. Čím dál od lícové vrstvy kůže a naopak blíže k masu, tím je kůže méně kvalitní. Buttero je na samotném líci, tzv. Full grain leather – lepší část kůže není. Štípenka dole je naopak ta nejmíň kvalitní.

Tajemství šéfkuchaře anebo co mi uniklo

A pak mi někde unikla úprava, kdy se kůže napouští oleji a dalšími látkami. Asi tajemství šéfkuchaře, taky nemůžou ukázat všechno. Každopádně i tohle dělá mezi kůžemi obrovské rozdíly. Hodně olejované kůže poznáte třeba podle toho, že v ohybu zesvětlají. Existují speciální "pull-up" kůže, které mají tak silnou úpravu oleji a vosky, až jsou pocitově mastné a nejsou ideální třeba na bílé oblečení. V ohybu umí zesvětlat o několik levelů oproti původní barvě, nádherně patinují, jdou odolné proti vodě i popraskání, příjemné na omak a pomocí balzámu na kůži nebo tepla na takové kůži zamaskujete i větší škrábance. Kouzelný to je.

Přesun ze "špinavého" do "čistého"

Exkurze výrobní části je u konce, pojedeme se podívat do "čistejch". Michele je klasický Ital, co má rád rychlá auta. Nemá sice moje vysněné Alfa Romeo Stelvio V6, ale nové BMW M3 Touring taky není pro autíčkáře k zahození. A protože tohle je maloměsto, vlastně "jeho" maloměsto, tak mi názorně ukazuje, jak to má díky 500 koním síly blízko z výroby do expedice. Jsme tam coby dup. Tohle je už zase jiný svět - nová a čistá, tak akorát velká hala s pár uskladněnými novými stroji, na kterých budou příští rok vyrábět nějaké novinky, a pak hlavně palety hotových kůží. Sem chodí ti, které zajímá hlavně výsledek, ne i ta cesta.

Měření plochy skenerem? Ba ne, stará dobrá mechanika

Hned u vstupu mají ještě jeden zajímavý stroj. Vypadá zase jako menší mandl, ale válec složený z mnoha 1 cm širokých hladkých koleček. K čemu asi tak bude? Tohle je něco, co jsem už kdysi viděl v té Jablůnce.. Do stroje pošlete celou zpracovanou kůži a ta kolečka, která se točí, načítají plochu kůže, která pod nimi projede. Výslednou číselnou plochu v decimetrech i s logem Walpieru pak razítkem orazí na rubovou stranu každé kůže. Kůže se totiž kupují na plochu a ne na váhu. Takže až někdy najdete z rubové strany svého výrobku nějaké číslice, tak budete vědět, o co jde, a že to najdete někde na rubu u každé kůže.

Expedice do celého světa

Blížíme se k závěru. Koukám na speciální edici běžovo-šedých nádherných kůží pro značku Cartier, dovídám se, kam všude po světě posílají kůže a jak to zhruba chodí. Tady je to už klasický obchod - 6 palet střední Evropa, 12 Japonsko, a tak. Co je hotové, maže co nejdřív pryč. S odbytem problém fakt nemají. Co mě zaujímá ale nejvíc, je nádherná hnědá proolejovaná kůže s výrazným pull-up efektem. Buttero je krásný, ale vymyslet výrobek z tohohle by byla pecka. Uvidíme příští rok. Poznávám v tom prototyp kůže, kterou jsme v několika barvách viděli u nich na stánku v Miláně.. a je to pořád stejně hezký. No, těším se. Musíme z toho zkusit udělat nějaký hezký výrobek a provést průzkum trhem.

Italská cesta

Po pozdravu s nejmladším členem téhle rodinné koželužny se loučíme s panem obchoďákem, co mi tuhle exkurzi domluvil (odfrčí zase na skútru na kafe), a jedeme zpátky k výrobě, kde parkuju svůj dostavník. Pocestě ještě přátelsky vytroubí jejich kamaráda z konkurenční koželužny Carlo Badalassi, co zrovna jede někam na pastu.. holt Itálie. V hlavě mi to šrotuje, loučím se a moc děkuju za příležitost nahlédnout pod pokličku a pochopit, jak tenhle byznys funguje už u samotného základního kamene. A doufám, že je Čína nesemele, protože ta v Itálii prý skupuje všechny ty krachlé velké koželužna a pojede to ve velkém, když už kůže v této kvalitě ještě jako jednu z mála věcí neumí vyrobit po své ose v domácích asijských podmínkách.

(U)závěr

Bylo to dlouhé, vím to. Snažil jsem se ale vypsat se z pocitů a zážitku, které mi zůstaly v hlavě i po dvou měsících po exkurzi a které mi vytanuly při selekci fotek. Jsem rád, že jsem měl možnost nahlédnout pod ruce lidem z koželužny, která je ve svém oboru podle mě jedna z nejlepších na světě. A vy teď aspoň víte, kde se začíná rýsovat cesta vašeho výrobku, kterou po výrobní stránce zakončujeme u nás v brněnské dílně. Další putování výrobku životem je pak už jen ve vaší režii. Tak šťastnou cestu!